Dickhouse: Je důležité míti cit pro prd

Několik z nás si občas klade myšlenku: Je vůbec možné žít po Dickhouse? Nedokážu si takový život představit. Myšlenka na adaptování se do skutečného světa je jedna z těch nejhrůzostrašnějších vůbec. V tomto smyslu, někteří z nás jsou bezpochyby už tak poškozené zboží, že začlenění do běžného zaměstnání už ani není možné. Ale občas nám svitne naděje. Naděje pokračovat ve výdělečné činnosti, v profesionálním smyslu... něco jako tohle: Přemýšleli jste někdy nad kariérou profesionálního čichače prdů? Protože po práci s takovými gastrointestinálními velikány jako jsou Jeff Tremaine nebo Dimitry Elyashkevich můj nos prošel těžkou zkušební dráhou a ukázal se jako vhodný pro náročné čichání i překvapivě toxického análního vzduchu. Ale ne jen já, s mým nosem, tuto schopnost máme nyní všichni! Zavřete deset z nás do jedné místnosti, řekněme například střižny Setha Casriela s mizernou ventilací, bez oken a pár sekund nato řitní plyny začínají rozmazávat první ionty atmosféry. Vsadil bych se, že devět z deseti dokáže přesně určit původ obsahu svého ošklivého zadku. A, drahý bože, toto pro nás může být naděje!

PS: Snímek není o prdech, ale spíše o hromadě bláta, které donutilo Devea Englanda vypustit ze zadku něco jiného, když si o něho ukázkovým skluzem pořádně nabil prdel během kousku "Firehose Rodeo" v Jackass Number Two.